Neslyšen, neviděn

Neslyšen, neviděn - the End

30. června 2012 v 8:30 | <Palack> (15) "Priest of great Metal."

Závěrečný díl mé povídky Neslyšen, neviděn!

Nacházím desítky ustrašených myslí, které nemají tušení, co se chystá.
Pozvedám levou ruku.
A lusknu prsty.

Neslyšen, neviděn část třetí

18. května 2012 v 21:42 | <Palack> (15) "Priest of great Metal."






Pěkně jsi ho zřídil, jen co je pravda."
"Může si za to sám, Aomi." Stojím před Ri Aomi, která se nesnaží skrývat své zklamání.
"Vím, co se stalo, a taky vím, až jak daleko jsi zašel při mentálním výcviku, haruki zasáhl na můj rozkaz!"Už se ani nesnaží mluvit normálně.
Je to stejné, jako když jsem plnil mise pro Sešlého.
"Havrane, dej si pozor, nemůžu tě chránit příliš dlouho, musíš si své místo vydobýt sám."
To je vše, zmizela stejně, jako se objevila.
Stojím ve svém pokoji, jen tak se dívám do prázdna.
Beru si oblečení, které není od krve a vyrážím do knihovny, jediné místo, kde o mne není přílišný zájem.
Cestou potkávám jen pár otravů, o které ale nejevím zájem.
Co, co je to za vůni?
Na chodbě se line opravdu nádherná, sladká vůně, není to vůně krve.
Spěchám, zvědavost zvítězila nad opatrností.
"Kdo jste?!"Slyším panovačný hlas, dívčí hlas.
"Co ti je po tom, děvko!"Hlas patří muži, né zrovna zdvořilému.
Pak už jen slyším, jak ji uhodil.
Slyším její křik, slyším povzbudivé výkřiky jeho společníků.
A to už vybíhám do rozpadlé místnosti.
"Hele, koho pak tu máme?"zazubil se jeho kumpán.
To už mne všichni tři začali obcházet.
Cením na ně zuby.
"Hele, dva upíři za jeden den, to budou mít ve Vatikánu radost, hej, Gregu, ohlaš naši pozici, asi máme tu zřejmě nějaké upíří místečko.
Paladin se otočil na svého kumpána, ale ten už měl v sobě dostatek nožů, aby si už nikdy nezatelefonoval.
Zbylí dva se na mne vrhnou, po jednom vrhám shuriken, který se bolestivě zakousne do kumpánovy nohy.
Zbylý Paladin vytahuje něco jako kříž, s tím rozdílem, že tohle je spíš meč.
Dosti ošklivý meč.
Zatímco se vrhá proti mně, zasypávám ho jedním shurikenem za druhým.
Nutno mu nechat, že většinu jich vykryl svou zbraní, po ostatních zbyly jen povrchové rány.
Snažím se rychle najít další shurikeny…
Vyhýbám se seku, který by přepůlil snad i betonový pilíř a vrhám se na Paladina.
Tento nečekaný zvrat mi dal několik sekund k dobru.
Paladin inkasuje několik rychlých, pro kohokoliv jiného smrtelně rychlých, úderů na solar.
Ovšem Paladin jen odskočí a snaží se nabrat vyražený dech.
Budu muset něco zjistit o tom, odkud vlastně Paladinové jsou, kdo jsou.
Malá chvilka nepozornosti mne stála dvě naražená žebra.
Že já pořád musím někam cestovat!
Myslím si, když dopadnu na podlahu, po několika metrovém výletu.
Rychlé vstávám a začínám to brát opravdu osobně.
Ty žebra fakt dost bolí!
Znovu se na něj vrhám.
Snaží se mne znovu zasáhnout, ale já jeho zbraň ležérně přeskočím, ještě za letu mu pošlu jednu na dobrou noc.
Věčnou noc.
"Ty hajzle zasranej!"Slyším za sebou hlas.
Otáčím se a zjišťuji, že chromý Paladin stojí za mnou.
Jeho glock mne otravuje před obličejem.
Ale více mne zajímá jeho výraz, pln údivu a strachu.
Zaměřím svůj pohled na jeho hruď.
Vyčnívá z ní ruka, držíc krvavou hrudku, která bezesporu bývala paladinovým srdcem.
Muž se sesune na zem, ale to mne již nezajímá.
Nemůžu odtrhnout svůj pohled od těch jiskrných, modrých očí.
Chvíli na sebe hledíme, v nastalém tichu slyším každý její dech.
V tom se jí podlomí kolena.
Ještě než v mé náruči stačila úplně ztratit vědomí, pohlédl jsem do těch modrých studen.
A to už přichází první světci naší malé potyčky.
"Polož ji, dělej!"začne na mne řvát jeden z upírů.
"Ale já…"
"Tak ji kurva polož!"nenechá mne domluvit, nezdvořák jeden a namíří na mne svoji pistoli.
Opatrně ji pokládám na zem.
Zřejmě jsem naivnější, nežli jsem si myslel, jelikož její bezvládné tělo je to poslední, co jsem stačil zaregistrovat.
***
"Hej, vstávej, kreténe!"
Slyším rozhněvaný ženský hlas.
Otvírám oči a zjišťuji, že ležím v malé, temné místnosti.
Přivázaný na nemocničním lůžku!
"Kde to …"
"Zavři hubu, spratku jeden! Co jsi s ní chtěl dělat?"
Pro jistotu, že jsem jí rozuměl, mi napálila jednu dělovku.
Plivu jí krev do obličeje a snažím se nasadit co nejvzpurnější úsměv, co umím.
Upír, co stál za ženou, ji rychle odtahuje, zatímco se na mne žena sápe.
"Já ji zachránil!"křičím na ně.
"Tak aby bylo jasný chlapečku, ty budeš držet klapačku, dokud se tě nezeptám! Jasný?!"
"A na to jsi byl kde?" už mne to unavuje, myslí si, že jsou, bůh ví jak strašidelní.
Upír se zatvářil úplně stejně, jako upírka před tím.
S tím rozdílem, že od něj bych tolik ran dostat nechtěl.
"Zadrž!" Ozval se muž stojící ve dveřích.
"Je neviní."
***
"Kdo to byl, ten muž?" ptám se.
"Selen Morick, otec Blondie Morickové, té dívky, co jsi ji zachránil." Odpovídá Rei.
"Před třinácti lety ztratil svou ženu, poté se sem se svou malou dcerou přestěhoval."pokračovala.
"A jak je jí?"
"Je jí lépe. Tak, dosti už bylo otázek, je načase dát pár odpovědí."
Nasadím nechápavý výraz.
"Co jsi tam vlastně dělal?"
"Šel jsem si zacvičit, ale tak trochu jsem se zase ztratil. No a pak jsem je uslyšel."odpovídám a nervózně přešlapuji.
Do její kanceláře se vřítil muž.
"Madam, musíte rychle do zasedací místnosti."
Rei Aomi přikývla.
"Dobře, mladý Havrane, tohle dořešíme jindy."
To bylo vše.
***
Plížím se po římse nad zasedačkou.
To již vstupuje Rei.
"Jde o toho kluka, ti muži, co ho unesli a vychovali, byli nalezeni zmasakrovaní v jedné továrně v Králově Poli."
Tak to je špatné, Sešlého jsem měl zabít já!
"A to není zdaleka vše, ve škole, kam chodil, vybuchl plyn, teda, co zatím tvrdí policie. Nikdo nepřežil…"
Už neslyším, co se tam dál odehrává, utíkám chodbou pryč, pryč na povrch.
***
Stojím před tím, co bývalo velkou částí Husové ulice.
Všude jsou trosky, pokryté prachem.
Tu a tam je vidět pozůstatek lidí, kteří byli v špatnou dobu na špatném místě.
Pár z nich poznávám…
***
Sedím v kavárně, nedaleko místa nehody.
Přemýšlím o minulosti, o tom, co jsem chtěl udělat a neudělal.
A co musím udělat.
Není přece možné, aby kvůli mně zabíjeli tolik lidí.
Nebo je?
Tohle musí skončit!
Dopíjím svoji kávu.
Chystám se zvednout, ale v tom spatřím známou tvář.
Která by již měla být minulostí.
Dívka se na mne usměje.
"Čau Petře."řekne.
"Ahoj, Marie. Jak to, že…"
"Že nejsem mrtvá, stejnou otázku bych mohl položit i tobě, no, měla jsme štěstí." Nasazuje svůj nevinný úsměv.
Také se usměji.
Můj pohled upoutal muž, který doprovází mou kamarádku.
Na krku muže se houpal zlatý kříž ve čtverci téže barvy.
Znak Paladinů!
Pozorně si prohlédnu i Marii, na krku má stejný přívěsek.
Můj úsměv se vytratí, nahradí ho nenávist a pomsta.
Paladin zkřivil ústa v úšklebku.
Hmátl pod sako a vzduch rozpálili letící kulky z čezety.
Skáču za pult a hledám jakoukoliv zbraň.
Nemůžu nic najít, ani pitomý nůž.
Ano! Jsme debil, že jsem si nevzal vlastní.
Znovu překonávám pult, zatímco si Paladin nabíjí čezetu.
Vyskakuji z okna.
Ano, jsem debil!
Můj skok z pátého patra skončil na střeše stojící šaliny.
Davy lidí začali prchat pod deštěm rozbitého skla a mých nadávek.
Přemáhám bolest ve svých nohách a nutím se postavit.
Mezitím Paladin seskočil dolů.
Vytáhl nůž, ve tvaru ošklivého kříže.
A přitom se tak ďábelsky usmíval.
Na mnoho jiných lidí, by tento úsměv měl opravdu nehezké účinky.
Já jen nahodil svůj, evil-smile, a šel mu naproti.
Jeho útok mne skoro zaskočil, skoro.
Vyhnul jsem se jeho výpadu a sám mu přidal direkt na čelist.
Kde se ve mne bere ta síla, ta rychlost, jsem netušil, ale byl to úžasný pocit.
Paladinův let, zakončený nouzovým přistáním byl vskutku úchvatný.
Zvláště, když letí s vaší aerolinií.
Jeho úsměv se změnil v šok.
Pomalu se zvedl.
Těch pár kulek, co stihl vypálit, než jsem k němu přiskočil a zlomil mu jeho ruku, mi jen pocuchalo účes.
Cože, můj účes ty kreténe!
Paladin si ovšem se zlomenou rukou nedělal starosti a šel po mě nožem.
Docela slušně mi rozcupoval mikinu, hajzl.
Kopem do kolene ho přivádím o rovnováhu, ale můj záměr byl zmařen.
Jeho nůž už zase ničil mé oblečení.
Tentokrát to odnesly moje džíny.
Opravdovým šokem pro mne bylo, když Paladin, až s nechutně labužnickým úsměvem, slízal mou krev z čepele nože.
"Ty asi neznáš, naši pravou totožnost."konstatoval.
"tak ti ji trochu osvětlím,"pokračoval"kdysi, tu vládli upíři, mi, jako jejich mladší bratranci, jsme jim museli sloužit, ale to se změnilo. Důležité je, že jsme jako vy, jen trochu jiní."
No, to leccos vysvětluje.
"Proč mi to říkáš, když je to vaše největší tajemství?"ptám se.
"Jelikož dnes zemřeš, ty nečistá stvůro. A i kdyby ne, Církev tě nenechá na pokoji, nikoho neušetří. Už brzy, nastane konec!"jeho smích byl zvrácený.
Už to začíná být nuda.
S rychlostí, která nemá obdoby, se objevím před Paladinem.
Než se stačí na cokoliv připravit, srážím ho na kolena svým psychickým drtičem.
Chytnu ho za jeho bezvládnou hlavu, odhaluji krk.
Proud krve ve mně spouští vlnu krvavé euforie.
Nemůžu přestat, nechci!
Pouštím jeho vyschlou schránku na zem.
Chystám sek odchodu, ale nedá mi to a otočím se.
Stojí tam, mrtvolně bílá.
Dívá se na tělo mého nepřítele.
"Bratře…"
Nechávám Marii tam, kde je.
Zajímá mne někdo jiný.
Je to muž, asi dvaceti letý.
S neskrývaným úsměvem mne pozoruje.
Sebejistým krokem jdu k němu.
"To nebylo špatné, ale chce to trénovat."poznamenává.
"A ty jsi kdo?"
"Á, promiň, mé jméno Kaito." Říká a podává mi ruku.
Pevně mu ji tisknu.
"Kaito, ale ty nejsi asiat."
"Matka byla Japonka, a do deseti jsem vyrůstal v Japonsku, ale tady je větší zábava, tak jsem zde. A ty se představovat nemusíš."
"Co ode mne chceš?"
"Hm… jdeš rovnou na věc, to se mi líbí, no, chci s tebou uzavřít spojenectví, máme společného nepřítele."kývl hlavou k mrtvole na silnici.
"a neříkej, že chceš zůstat s těma ostatníma, jsou pořád zalezlí a nic nepodniknou, ale my dva to můžeme dotáhnout daleko, společně."
"A kde bydlíš?"ptám se.
Jeho pitomý úsměv se rozšířil.
***
"Kde jsi na to vzal?"
Stojím v největším bytě, jaký jsem kdy viděl.
"To víš no…"zasmál se.
Směji se s ním.
Než jsme došli do jeho bytu, dost mi toho o sobě řekl.
Tak například s Paladiny bojuje již šest let.
Šest let, a přežil bez cizí pomoci.
"Jak se ti podařilo se před nimi ukrýt?"divím se.
Nebylo to lehké, ale nakonec se to podařilo."další z jeho úsměvů.
I když mi ukázal, kde bydlí, pořád mi moc nevěří, to je dobře.
"Tak, vítej v mém skromném příbytku."
"Teda, na to, že jsi tu sám šest let a neustále masakruješ Paladiny, jsi… celkem veselý."poznamenávám.
"Dříve nebo později se naučíš, nedělat si starosti."
"Tak, nejdříve by sis měl opatřit nějakou pořádnou zbraň."pokračuje a otevírá dveře.
"Páni, to je hraček."poznamenávám při pohledu na regály plné mečů, pušek a všelijakých hračiček.
"Jen si vyber."vybízí mne.
S nadšením se pouštím do inventury hračkářství.
Po deseti minutách Kaitova úsměvu jsem si konečně vybral.
Sahám po velkém meči, zvaném Zanbató.
Jeho čepel byla široká jako dvě moje dlaně vedle sebe a dlouhá metr šedesát centimetrů.
Připočítejte k tomu půl metru čtyřicet centimetrů jílce.
Tak to máte slušný kus oceli do šrotu.
"Dobrý výběr."uznale řekl Kaito.

Neslyšen, neviděn část druhá

12. května 2012 v 10:00 | <Palack> (15) "Priest of great Metal."

Neslyšen, neviděn část první

5. května 2012 v 14:00 | <Palack> (15) "Priest of great Metal."
 
 

Reklama